Možná bychom se neměli brát tak vážně

Taky se vám někdy stane, že vám hlava jede na 120 %? Člověk něco řeší, přemejšlí nad tím ze všech stran, řeší každou blbost... a nakonec stejně radši nic neudělá. Dost často mě tohle dovede k jedný věci: my se prostě všichni bereme hrozně moc vážně.

Pořád jenom řešíme co by kdyby. Co když to podělám? Co když budu za vola? Jenže ono to občas chce prostě vypnout. Vždyť žijeme teď a tady, ne?

Jasně, neříkám, ať zítra všichni hodíme klíče do kanálu, dáme výpověď a jedeme žít někam do lesa. Nějaký hranice bejt musí. Složenky se samy nezaplatí a skákat do vody, když nevím, jak je to hluboký, je prostě debilita. Jsou věci, kde ten rozum fakt potřebujeme a je dobrý ho mít.

Ale pak je hromada takových těch menších věcí, co nám proklouznou mezi prstama jen proto, že nad nima moc přemejšlíme. Místo abysme do toho prostě šli.

Co takhle občas na něco kývnout, i když to zní trochu jako úlet? Odjet někam na víkend úplně bez plánu. Nebo prostě říct nahlas, co si myslím, a nečekat furt na „vhodnou chvíli“. Zkusit do něčeho skočit vyloženě po hlavě s tím, že to možná nevyjde. No a co, tak se prd stane a budeme mít aspoň historku.

Takže hej... zkus občas nad tím nepřemejšlet a jít do toho prostě po hlavě. Jasně, najdeš tisíc důvodů, proč ne. Ale když to nezkusíš, nestane se vůbec nic.

Tak až se příště zaseknete v nějakým svým přemejšlení, zkuste tu dospěláckou vážnost na chvíli poslat k šípku. Ten svět se fakt nezboří.